Vzpomínka

Vzpomínka V. - KONEC

4. listopadu 2006 v 19:29 | simone
1,00pm
Probudili jsme se celkem pozdě a hned jsme si šli zaplavat…cítila jsem se zase jako normální člověk…bez toho přídavku "milenka slavného". Bylo mi nádherně…je nemožné to, co se za tu chvíli stalo…bože a stejně lituji toho, že Tom není jen normální kluk od vedle…já ho mám asi vážně ráda…ale mnohdy si to lidé uvědomí až toho člověka nadobro ztratí… "Andy…myslíš, že ti Bill zavolá?" optám se ironicky "Jo holka tak to nevím…ale myslím, že tenhle chlapeček se už neozve…" a začneme se smát…vypadá tak spokojená…
Ano to možná na chvíli byla…ale jejímu stavu se říká klid před bouří…určitě to znáte…proč jsem to nepoznala? Proč jsem to nezastavila?…PROČ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
3,00pm
"Hruštičko zvoní ti telefon…." Křičím na Andinku..
"Jo jo lásko už letím…" a přiběhne do pokoje…
"Halo?" zeptá se v úplném klidu…
"Nikdy jsem tě neměl poznat jsi to čemu se říká zbytečnost..jsi zbytečností na tomto světě..nikdy jsem tě nemiloval…ale vždycky tě budu nenávidět…jsi jen přítěž společnosti..jsi naprostá nula…." Ozvalo se a v zápětí ten tajemný "někdo" položil mobil.
"Andy co se děje?….kdo to byl?" zeptám se kamarádky, když vidím její vystrašený výraz….
"Ale to si někdo asi spletl číslo, nějaký dement..kecal hovadiny..jsem mu ani pořádně nerozuměla…tak pojď jdeme něco zpapkat…" snažila se to zamluvit, ale já jsem věděla, že ten telefonát něco znamenal, ale nechtěla jsem se v tom rýpat, tak jsem na to raději chtěla zapomenout…
18.10 2006 (9,00am)
Poslední den kdy jsem tu byla…mě se zase nebude chtít pryč…jedu za pouhé dvě hodiny a vůbec se mi nechce opouštět tohle nádherné místo a už vůbec ne tuhle nádhernou osůbku….
"Lásko on ti zase někdo volal?" zeptám se Andy, když vyjde z kuchyně. "Ne proč?" řekne Andrea, ale lhala..zase jí volal ten známý neznámý..myslím, že je to Bill…možná jí vyhrožuje…ale co to plácám na to by se nezmohl…. "Tak fajn…pojď jdeme něco dělat…třeba se jen projít….je to zase nadlouho naposledy…" řekla jsem smutně…
"Máš pravdu jdeme ven…je to naposledy…" odvětila..
V tu chvíli mi ani nedocházelo co řekla, ale později jsem pochopila celou souvislost s jejími slovy…
Celý den co jsem s ní byla se chovala jako bych odjížděla navždy, jakoby jsme se neměli už nikdy vidět…nechápala jsem, ale bylo příjemné slyšet to co ke mně cítí…já jsem jí vše také řekla a než jsem nastoupila znovu do autobusu tak jsem jí řekla, že jí nechci opouštět a ona na to: "Já jsem s tebou pořád v tvém srdíčku, v tvých myšlenkách a až jednou umřu, tak ty budeš žít a já budu tvůj strážný anděl a nikdy tě neopustím. Miluji tě a budu vždycky s tebou." Když jsem tohle slyšela bylo mi ještě smutněji než předtím…začala jsem si v hlavě přehrávat všechno co jsme spolu zažili a když jsem jí objímala na rozloučenou cítila jsem, jakoby to bylo naposledy co slyším její tlukot srdce…
A taky že bylo…už nikdy jsem neslyšela její tlukot srdce, už nikdy jsem neslyšela její hlas…už nikdy…a to si budu vyčítat do konce mých dnů….
11,00pm
Jsem doma…cesta zpět netrvala tak dlouho jako cesta tam…
Myslím, že tyhle dny byly ty nejhezčí v mém dosavadním životě…
Bože ano byly…teď o padesát let později mi nezbývá než plakat…ale už nemám dost slz, už nemám dost sil plakat…mé slzy dávno uschly, stejně jako mé staré tělo a srdce…už nikdy se do něj láska nevrátila…
20.10. 2006 (kolem 11,00am)
Na tento den jsem se nějak moc netěšila, čekala mě písemka z matematiky…o přestávce mi najednou zazvonil telefon… koukla jsem se na displej a tam stálo "Tatínek Andílka" co mi asi chce pomyslela jsem si…ale často mi Andy volala z jeho telefonu, tak jsem to zvedla a řekla: "Ano prosím?" "Dobrý den, jsi to ty Petro." Ozval se táta Andy a já jsem jen udiveně řekla "Ano..potřebujete něco?" řekla jsem netrpělivě… "Nevím jak ti to říct..je to tak těžké…" a začal plakat…no teda něco se muselo stát Andy, když mi to volá… "Stalo se něco? Stalo se něco mému andílkovi?" začínám být nervózní.. "No právě…ona…" "Co?????" naléhala jsem "Ona dneska ráno spáchala sebevraždu…." Dořekl a já jsem neměla slov….nedokázala jsem nic říct…nedokázala jsem přemýšlet , jen mi hlavou blesklo všechno to, co jsme spolu s Andreou zažili…. "To nemyslíte vážně, jak a proč?" vysypala jsem ze sebe.. "Vzala si nějaké prášky a našli jsme jí v parku…" prohlásil a položil telefon… "Halo??," řekla jsem zoufale.. "V parku…bože ona zemřela na našem místě…musím tam….musím…." začala jsem tam křičet… zvonilo…vzala jsem tašku a bylo mi jedno jestli budu mít problém, ale prostě jsem musela pryč…doběhla jsem domů a tam jsem vzala pár věcí, peníze a napsala jsem mámě vzkaz… letěla jsem rovnou na nádraží
20.10 2006 (1,00pm)
Beznadějně tady čekám na další spoj do Opavy, ale nic nejede…mám strach co se bude dít, mám neuvěřitelný vztek a zároveň mám chuť se vším skoncovat, stejně jako….o bože jako moje slunce…jak jen člověk může žít bez slunce, jak budu žít bez srdce, které ve mně tlouklo, jak mám žít bez naděje, kterou mi tak dávala…jsem absolutně na dně…vzala jsem telefon a nevím proč jsem zavolala Tomovi….
"Prosím…" ozval se, bože v tuhle chvíli jsem nenáviděla každého….
"Ahoj Tome, to jsem já Petra.." řekla jsem znuděným hlasem
"Lásko ty si se ozvala….víš já myslel, že od té doby co vyšly ty noviny si na mě zapomněla a jak to že mi voláš? Jejda a Bill říkal takové věci o Andy…já věděl, že to není pravda…" začal jásat..
"Tome já se neozývám kvůli tobě, ale jen jsem ti chtěla říct ať vyřídíš Billovi, že má to co chtěl….konečně se jí zbavil…už mu nebude dělat problémy, už nikdy….a tebe už nechci nikdy vidět Tome Kaulitzi…všechno se stalo taky díky mě a tobě…chci být navždy sama….už nikdy nechci vidět tvojí tvář…a tu Billovu…řekni mu, že je to jen obyčejná schránka člověka…protože on není člověk..je to ďábel…a ztělesněné sobectví….nenávidím vás dva…jak jste mi to mohli udělat..je konec Andy je mrtvá a já s ní…." Řekla jsem a položila telefon
To bylo naposledy kdy jsem ho slyšela…
Jsem zde….nemá pro mě kdo přijet, nikdo mě nevítá…jdu pěšky až k nim domů…je to poměrně daleko, ale v tuhle chvíli v sobě nacházím tolik síly, že to ani není možné…
Zazvoním u jejich domu, z něj vyjde její maminka a za nimi zbytek rodiny….nevím proč…ale cítím, že sem patřím víc, než domů…musím být teď tady… Nic jsme nikdo neřekl…jen jsme se objímali a plakali…
11,00pm
Je noc a její tělo je stále v domě…o bože jak dlouho….sedím u jejího těla a přeji si jen jedno…smrt i pro sebe…ale něco mi říká, že to nesmím udělat…nesmím…Andy vždycky věřila, že každý člověk má na zemi svoje poslání a až ho splní tak může odejít….jo a jaké měla ona, že odešla tak mladá…myslela jsem si….bože jak já ji nenávidím za to co mi udělala….stále slyším její poslední slova…. "Já jsem s tebou pořád v tvém srdíčku, v tvých myšlenkách a až jednou umřu, tak ty budeš žít a já budu tvůj strážný anděl a nikdy tě neopustím. Miluji tě a budu vždycky s tebou." O můj bože…lásko moje kde jsi…kam si takhle zmizela…nemůžu žít bez slunce, bez toho všeho co si mi kdy dávala…najednou jsem si všimla něčeho, čeho si všimne jen ten kdo Andy opravdu znal….na její ruce nebyl náramek, který jsem jí dala, když jsme se poprvé viděli….bylo mi to divné, tak jsem šla na místo kde zesnula.. Procházela jsem se parkem a zjistila, že ona zemřela na našem místě..na místě kde jsme si poprvé řekli do očí co k sobě cítíme…byla tu lavička, na které jí našli…na lavičce byl vzkaz: "Jen ten kdo mě znal pochopí…"
Tenkrát jsem nechápala co tím myslí a byla jsem na ni naštvaná, dneska už vím, proč se to muselo stát a už ji chápu….
Šla jsem dál uličkou pod starým kameninovým mostem a tam byl na větvičce pověšený náramek ode mě….a u něho vzkaz, který pečlivě zastrčila mezi kostky stěny mostu…vytáhla jsem ho a začala číst, přitom jsem v ruce stále svírala její náramek…
Ten dopis si pamatuji stále stejně…jako tenkrát…je to to poslední co po ní mám…
PRO MÉ SLUNCE, MOU NADĚJI, MŮJ ŽIVOT
Lásko nezlob se, že odcházím, ale můj život došel k samému konci.
Jsem opravdu rozhodnutá udělat další krok….tentokrát budu riskovat, protože z tohoto nevede cesta zpět. Jestli chceš znát důvod, zeptej se Billa…lásko mrzí mě, že jsem ti vždy neřekla pravdu…telefonátů bylo celkem 15…všude bylo to, jaká jsem nula a zbytečnost na tomto světě a já jsem si uvědomila, že moje poslání bylo získat tebe a zničit Billa, myslím, že obojí se mi povedlo, ale jen jedno mi přináší potěšení a kupodivu je to zničení Billa, protože od tebe odcházím velice nerada, ale já vím, že se shledáme, jednou možná ..počkám na tebe…a ty pamatuj žij každou minutkou toho krásného života co máš a nezoufej já se vrátím v jiných podobách…ve slunci, větru, když bude pršet a sněžit….Miluji tě a jsi to čemu se říká dokonalost….nepotřebuješ mě,a proto už odcházím..prosím uschovej si to co jsem ti sem dala. A nikdy na mě nezapomeň..moc tě miluji slunce moje…odcházím tam kde tě budu mít stále při sobě…MILUJI TĚ.!
O bože…co si mi to udělala Andy….sekla si se o veliký kus…já tě potřebuji jako nikdy…potřebuji tě vedle sebe…tak : "PROČ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!"
Křičela jsem všude……
Dneska je 20,10 2056….je to přesně padesát let co Andy vydechla naposledy…od doby co byl její pohřeb jsem žila v Opavě…odešla jsem od rodičů a až do 18 jsem žila u Andreiných rodičů…myslím, že přes to, že to pro naše bylo těžké mě pochopili…Nyní jsem na Floridě…byla to země, která vždy mě a Andy lákala, ale nikdy jsme tu spolu nebyli…Její vzpomínku mám navždy v srdci…a co se stalo s Tokio Hotel? Další noviny otiskly sebevraždu Andy, jelikož na předchozích fotkách byla ještě s Billem, každý ho pak zavrhoval a nakonec to skončilo tak, že Bill odešel z kapely a myslím, že v roce 2032 ho zatkli za užívání cocainu. Tom se nikdy neoženil a před rokem zemřel na rakovinu jater…o ostatních členech skupiny nic nevím…Já žiji sama…už padesát let…moje první a zároveň poslední láska vyhasla s Andreiným životem…navždy budu mít její vzpomínku v srdci…Můj život je vlastně jedna velká VZPOMÍNKA!

Vzpomínka IV.

4. listopadu 2006 v 19:25 | simone
Je podzim a já jsem se od telefonátu s Tomem nebavila ani s ním, ani s Andy…je mi moc smutno a je to vidět i na mých výsledcích ve škole…naši si se mnou neví rady..bojí se abych neudělala nějakou pitomost…ale to nejde…já nemůžu…tolikrát jsem seděla a přemýšlela jaké by to bylo zase vidět tu krásnou zahradu v Opavě…být s ní a radovat se, že jí mohu obejmout…bože jak já jí miluji…
Je večer a nemám co dělat tak si zapnu televizi….prohlížím programy a najednou vidím na Vivě rozhovor s Tokio Hotel plus velké odhalení Billa Kaulitze..tak to tam nechám a jdu si zatím pro zmrzlinu…
To co jsem viděla a slyšela bylo to nejbolestivější co jsem kdy slyšet mohla….
"Tak pane Kaulitzi…máte nějakou novou přítelkyni?" zeptala se moderátorka…
"Ano, jsem moc rád, že jí můžu zveřejnit zrovna dneska…je to opravdu cool člověk.." odpověděl Bill
Nastražila jsem oči, uši a v duchu jsem si říkala, tam přece nemůže jít Andy…to je blbost..neumí německy a navíc on jí nechce….a měla jsem pravdu ta co přišla byla pravá barbie a on o ní řekl…
"Je to ta nejkrásnější a nejúžasnější holka jakou jsem kdy měl…bez ohledu na jakoukoli předtím…"
"Takže to že jste měl něco s dívkou z ČR není pravda….?" Zeptala se moderátorka a já jsem čekala co řekne
"Jak jste na tohle mohla přijít? Ne nikdy jsem neměl nic se žádnou Češkou a ještě to tak…slyšel jsem že jsou to prý hodně sobecké dívky…" prohlásil o našem národu…v tu chvíli ve mně vařila krev…viděla jsem v televizi Toma jak je naštvaný a došlo mi, že ke mně asi stále něco cítí, ale teď jsem myslela hlavně na Andy…vzala jsem telefon a odvážila jsem se jí zavolat…
"Halo?" zeptá se tím krásným hláskem..
"Ahojík Andy to jsem já Petra…" řekla jsem s nadšením v hlase
"No nazdar, co potřebuješ…"začíná být hrubá
"Promiň jestli tě obtěžuji tak zavěsím, ale neviděla si teď rozhovor na Vivě s Billem?" ptám se opatrně
"Neobtěžuješ, ale bojím se ….ne neviděla a proč?" je zvědavá
"Víš co tak já přijedu na víkend a vše si vypovíme?"
"Tak dobře řeknu to mamce…takže zítra?" a já jen odpovím "Ano" na souhlas….
Druhý den…
16.10 2006 (6,00am)
Je velmi brzo ráno a já nasedám na autobus do Opavy, cesta je nesmírně dlouhá celých osm hodin…ale za to abych pak znovu viděla Andy to stojí, i když nemohu zapomenout na to co se stalo před skoro dvěma měsíci…
16.10 2006 (kolem 4,00pm)
Právě jsem dorazila na nádraží a už vidím Andy se svým tatínkem jak na mě čekají…přijdu k nim a pozdravím: "Dobrý den a ahoj Andy.." řeknu velmi opatrně a nesměle… reakce Andy mě velmi překvapí: "Nazdar…" zakřičí a obejme mě…tak nevím co si mám myslet…ale jsem moc ráda, že není nasupená a že to snad všechno proběhne v klidu…
U nich doma
Jsem v tom známém pokoji a před očima se mi míhají chvilky strávené zde v létě…posadím se na postel a Andy vedle mě…
"Víš chci se ti omluvit, za to co jsme si tenkrát řekli, moc mě to mrzelo a myslím, že kvůli takovým věcem jako jsou kluci se nemusíme nenávidět…já tě miluju Andy a nechci tě už nikdy ztratit…"začala jsem plakat a Andílek se ke mně přidal: "Ani já nechci aby všechno skončilo..je to těžké a taky moc bylo žít takovou dobu bez jakéhokoli kontaktu s tebou, ale teď jsi tady a všechno si vynahradíme…" a objali jsme se…jsem moc ráda že je všechno v pořádku…
"Andy, ale já ti musím něco říct…musím ti říct to co jsem viděla…ale nejdříve..jak si na tom s Billem?" ptám se opatrně..
"No já nevím od té doby se mi neozval…ale já myslím, že když se mu ozvu já bude moc rád, asi má moc práce..nebo tobě se snad Tom ozývá?" zeptala se "No ne, protože my jsme se rozešli…a nechci se k tomu vracet.." a smutně jsem sklopila hlavu. "Promiň to mě moc mrzí..tak povídej co si chtěla…??" zvědavě kouká.
"Andrejko včera dávali na Vivě rozhovor s Billem a tam on řekl……." Začala jsem jí to doslova citovat, jelikož na něco takového jsem nemohla zapomenout. Jakmile jsem to řekla tak Andy vzala telefon a beze slova vytáčela jakési číslo, něco mi říkalo, že volala Billovi…a měla jsem pravdu…
Tohle bylo to nejtěžší období v tomhle všem….ona nebyla tak silná, jak jsem si myslela
"Halo, Bille?" řekla Andy… "Jo čau kotě co potřebuješ…" odpověděl ten egoista. "Si děláš srandu?? Čau kotě? Co si o sobě vlastně myslíš?" začala Andy… "Hej hej hej…jako klid jo…co se jako děje…se mi neozveš takovou dobu a teď na mě začneš takhle vyjíždět?" zdá se mi to nebo je ten kluk fakt takový idiot? "Co? Tak počkat..já nevím kdo se tu neozval skoro dva měsíce…a když tak si mi alespoň mohl napsat, že je prostě konec a tečka a ne ze mě dělat idiota před miliony lidí v televizi, když si představíš svojí novou přítelkyni a ještě to co si řekl o mě? Ne Bille Kaulitzi, tak tohle si nezvykej….ráno o našem vztahu bude vědět každý o to se postarám….nazdar Kotě.." vyhrkla Andy a já ani nevěděla co tím zase myslela…hlavně ať neudělá chybu..
"Ale co chceš dělat???" křičel ještě Bill, ale už mu na to nikdo neodpověděl…
Bože byla to chyba…měli jsme to nechat..proč jen jsme to dělali…měli jsme toho idiota nechat na pokoji…ne proč….
Hned po jejich telefonátu šla Andrea k počítači a začala tam něco tvořit…z pár pohledů na její monitor mi došlo co vyrábí…chtěla prásknout jejich vztah…prostě napsala e-mail a dodala k němu i fotky..byly to fotky, když tu za námi byli je tam i Tom a já…ale ona nás raději odřízla…nechtěla asi dělat potíže i Tomovi…a v tu chvíli jsem dostala neuvěřitelnou chuť s ním mluvit…ale ovládla jsem se…
Andy na jejím díle pracovala celý zbytek dne…několikrát jí volal Bill, ale ona to ignorovala…
3,00am
Je noc a já nespím…stále čekám až si ke mně přijde lehnout Andrea, ale nic…jsem tady už dobré dvě hodiny sama v posteli a přemýšlím nad mým vztahem s Tomem a vlastně nad tím co jsem k němu cítila nebo stále cítím? Kdo ví, ale už to nejde takhle dál….musím se jednou rozhodnout… "Peťo?" zavolá na mě Andrea.. "Ano? Potřebuješ něco zlato…" odpověděla jsem jí.. "Jo už to mám a chci tě mít u toho až to do těch novin odešlu…." Řekla a šibalsky se usmála… šla jsem za ní..odeslali jsme to spolu asi do 25 německých novin…myslím, že tohle nám Bill jen tak nezapomene…

Vzpomínka III.

4. listopadu 2006 v 19:24 | simone
"Hele víš kdo mi teď volal?" zeptá se mi celá šťastná Andy. "No tak to fakt netuším, ale nenapínej a povídej!" řeknu se zájmem. "No Bill!" a v tu ránu úsměv co jsem měla na tváři mi hodně rychle zmizel. "To si děláš srandu, to není možný. Ten sobec se ti najednou ozval jo?" začala jsem ironicky, ale Andy to bylo v tu chvíli jedno. "Jo a chtějí sem přijet…no víš do Opavy, tam si najdou nějakej hotel budou tu pár dní…já se tak těším!" začne zasněně skákat po zahradě a já se jen optám: " Jak si to myslela ..NAJDOU A CHTĚJÍ?.." vyvalím na ní oči a ona jen s úsměvem řekne: " No přijedou za námi všichni….i když kdyby přijel jen Bill tak by to taky nevadilo!" tu poslední větu fakt přidávat nemusela, ale celkem se mi zvedla nálada, když jsem věděla, že přijede taky Tom.
22.8 2006 (9,00am)
Tak a je to tu. Mají dneska přijet a já jen doufám, že zase nebude Andy jiná, jako před tím. Jeli jsme před hotel, kde měli být ubytovaní.
"Jsme tu!" řekla sebevědomě Andy. "Jo to vidím." povzdechla jsem si. "Ahoj…" řve na mě Tom už ze schodů… Ani nevím proč, ale rozběhnu se a skočím mu rovnou do náruče. "Moc si mi chyběla, ale teď jsem s tebou…" "Konečně…" jen pronesu a úplně spontánně ho políbit. Já vůbec netuším co to se mnou zase je. "Jestli takhle na mě působí každý kluk, tak to se mám na co těšit." Řeknu si pro sebe a dál už to neřeším. Kousek vedle nás se vítá Andy s Billem. "Oh to je tak srdečné až se mi z toho dělá špatně." Pomyslím si, ale netroufnu si to říct nahlas.
Po opravdu srdečném přivítání nás kluci táhli nahoru do pokoje….ale nebyly v tom žádné zvrhlé úmysly….
Ne tenkrát ne…ale jen pro zatím…
"Tome můžu s tebou mluvit o samotě?" zeptám se tiše. Tom se na mě jen překvapivě koukne a už mě bere za ruku a jdeme k němu na pokoj.
Ani nevím co mě to popadlo, ale potřebovala jsem najednou být s někým jiným než s Andy. Dosti mě to samotnou děsilo a nikdy jsem si nemyslela, že takové myšlenky mi někdy projdou hlavou.
"Co si potřebovala?" zeptal se mě, jakmile se za námi zavřely dveře. "Víš…no já ani nevím, prostě jsem s tebou chtěla být sama." vyhrkla jsem, ale já jsem to nemyslela tak , jak to on pochopil, protože ve chvíli kdy jsem to dořekla mě políbil.
"Tome, počkej…ne tohle nejde…já jsem tě chtěla jako kamaráda…víš já nevím co se to se mnou v poslední době děje, ale…" "Jo tak to jsme dva ..já , no ty poslední dny jsem byl jak tělo bez duše…" odpověděl mi chápavě Tom a já jsem doufala, že to myslel tak jako já, ale opak byl pravdou…Je fakt, že se mi hodně líbil, ale asi jsem k němu necítila to, co on ke mně. "Víš , Peťo já tě miluju, ale dlouho dobu jsem si to nechtěl připustit….bál jsem se ti to říct, protože jsem si myslel, že mě odmítneš, ale teď vím, že asi ne???" dořekl to a podíval se na mě těma nejkrásnějšíma čokoládovýma očima. K tomu ještě ten jeho andělský úsměv a to jak pozvedl obočí, prostě jsem nemohla…nemohla jsem mu říct, že si vůbec nejsem jistá tím co k němu cítím….
Bylo to tak těžké, ale teď nelituji toho co jsem náhle řekla…..
"Tome, já…." "Ano????" zeptal se a blížil se ke mně. "Já tě taky miluju…" řekla jsem, ale nebyla jsem si svým rozhodnutím vůbec jistá….
Tom byl, ale pohotový a než jsem stačila cokoli dalšího říci tak mě začal líbat…
Nevěděla jsem co dělat, ale cítila jsem se jako v sedmém nebi. Neskončilo to jen u něžných polibků, které jsem s chutí Tomovi oplácela, ale strávila jsem s ním celý zbytek dne, a dokonce i noc. Byla to ta nejlepší noc, kterou jsem kdy s kým zažila, něžná, romantická, trochu zdrženlivá, ale přesto velmi vášnivá. Chvílemi jsem se cítila, jako by to bylo mé poprvé, ale nebylo.
"Miluju tě…." Opakoval mi stále, když jsme leželi nazí vedle sebe.
"I já tebe, ale bojím se…" řekla jsem a on si mě vytáhl nad sebe.
"Čeho se bojíš? Nejseš si jistá, že mě fakt miluješ? Toho se bojíš? Jestli jo, tak mi to řekni…" a smutně sklopil zrak.
"Ne teď jsem si už jistá, že tě opravdu miluju, ale co budeme dělat, já jsem z Plzně je to tak daleko. Ty jsi nejžádanější kluk v Evropě. Uvědomuješ si to vůbec? Myslím, že bychom to měli skončit dokud je čas, pak nás to bude bolet ještě víc. Přiznej si jedno, že tahle láska nemůže existovat a ani vyjít,,,," řekla jsem a posadila se.
Tom na mě jen nevěřícně koukal a zřejmě nemohl pochopit, stejně jako já, jak jsem něco takového mohla vůbec říct. Chvíli přemýšlel a vypadalo to, že vede velký boj sám se sebou. Myslím, že kdyby mě tolik nemiloval, tak mě snad seřve.
Ale on řekl: "Ať už to má cenu nebo ne, já v tom chci pokračovat. Mám tě moc rád a nevím proč bychom si měli kazit další dny naším rozchodem…"
Tahle věta mi tenkrát stačila, ale dneska vím své….
Andy s Billem strávila noc také, ale já jsem z toho jejich vztahu neměla moc dobrý pocit a něco mi říkalo, že Tom se mnou v tomto nesouhlasí.
"Tak co vy, s Billem? Jak je to mezi vámi?" zeptám se opatrně Andy.
Ona se jen sladce koukne a začne mi vyprávět : " Víš nikdy jsem nepoznala takového človíčka jako je Bill…on je tak….." a začala mi ho předvádět, jako by ho viděla v růžových brýlích…
Bože tuhle chvíli jsem nesnášela…to na mě naprosto zapomněla? Nevím, ale to co se stalo na to tak trochu nasvědčovalo…
Ty dny co jsme byli s dvojčaty utíkaly rychle…najednou přišlo další loučení a já myslela, že to bude daleko jednodušší než to opravdu bylo..
Že bych ho vážně milovala? Ptala jsem se sama sebe, když jsem líbala Toma na rozloučenou. "Prosím slib mi, že tohle není konec…" řekl mi, když už opravdu odcházel…
"Není to si piš…nikdy není konec.." řekla jsem a nechala jsem ho jít…
Vedle mě stála uplakaná Andy a Bill, který už taky odcházel…
"Zlato, miluju tě…to si pamatuj…jasný?" zeptal se Bill, ale přišlo mi to trochu hrubé na romantika
"Budu Bille…navždycky budu.." odpověděla uplakaná kamarádka a políbila ho
"A co bude teď s námi?" optávala se stejně jako já.
"Uvidíme jak to osud namíchá, miluju tě a to stačí.." řekl Bill chladně a nastoupil do auta.
Od té doby bylo všechno jinak…
"Andy tak pojď domů…." Řekla jsem když jejich auto zmizelo definitivně v zatáčce..
"Nech mě být, chci být sama…slyšela jsi nech mě…" rozkřičela se na mě. Tak tuhle reakci jsem opravdu nečekala…bylo mi moc smutno tak jsem šla do "svého" pokoje a tam jsem si pustila svoje oblíbené ploužáky… asi po deseti minutách mi zazvonil telefon…
"Ahojky lásko…" ozvalo se
"Ahoj Tome…" odpověděla jsem sklesle
"Ale co je ti? Nejsi snad ještě smutná z toho odjezdu…lásko.."
"Promiň Tome, ale ráda bych byla úplně sama…pohádala jsem se s Andy a moc mě to mrzí…mám jí strašně ráda a ona na mě křičí, jako bych byla ten nejhorší ….přitom já jsem se snažila jen pomoct a utěšit jí, když jí Billínek tak rychle odjel…debil jeden.." ulevila jsem si
"Lásko, ale co to má znamenat? Ty nemáš ráda Billa a proč si taková?" začal vše házet na mě..
"Tak dost, tohle nehodlám poslouchat…jsi pryč sotva půl hodiny a už mě napadáš? Ne dost…nazdar Tome Kaulitzi!" zakřičela jsem do telefonu a položila mu to. Tom jen smutně odložil mobil a dál se věnoval dlouhé cestě do Německa. Zatím co Bill si psal e-mail pro svojí "fanynku"…
Poprvé se zmiňuji o Ann, to ona za vše vlastně může…ona změnila celkově můj život, ale kdyby nebylo Billa, tak to nebylo takové….
Proč já, doprčič komu jsem co udělala…tady už nebudu…jedu domů…říkala jsem si sama pro sebe, vzala jsem mobil a vytočila číslo mého tatínka…"Tati? Můžeš přijet už zítra?" zeptala jsem se se smutným tónem v hlase… "Jasně zlatíčko a proč? Stalo se něco?" staral se táta.. "Ne, jen prosím přijeď, já mám ještě doma moc práce a takhle to nestihnu, víš?" snažila jsem to zakecat.
A druhý den táta opravdu dorazil a já jsem už měla kufr v autě, když ke mně přišla Andy…
"A tohle má být konec?" zeptala se, ale nevěděla jsem jestli je to smutné nebo naštvané.
"Proč myslíš??" odpověděla jsem další otázkou
"Nechci to takhle skončit, jen kvůli tomu, že ti vadí, že jsem s Billem." Řekla a já v tu chvíli totálně zkoprněla…
"Cože prosím??? Mě že vadí, že jsi s BILLEM???" koukala jsem na ní jak debil.
"No a ne snad?" ptala se
"Ne je mi to jedno…máš ho ráda máš….a mě je ukradený každý s kým jsi…." Řekla jsem nasupeně, ale ona to špatně pochopila
"Takže jsem ti ukradená i já? To si chtěla říct…no jo co jsem mohla čekat od holky z internetu…." Otočila se a odešla…
Smutkem jsem nemohla ani otevřít pusu a tak jsem jí nechala odejít..sedla jsem si do auta a začala brečet…táta byl velmi loajální a nechal mě, nevyptával se nic…byla jsem ráda…Přemýšlela jsem o tom co jsem řekla…co jsem udělala a začala jsem si uvědomovat, že teď nemám nic..Nemám kluka, nemám životní kamarádku…nemám ani svůj sen…jsem prázdná…a v tu chvíli kdy mi v tom autě všechno došlo mi volal Tom… jen jsem to zvedla, ale nic jsem neřekla… "Ahoj lásko…prosím omlouvám se…měla si asi pravdu, Bill se sešel s jinou a já mám o Andy strach…lásko nenechávej mě takhle…já nechci s tebou nikdy skončit…prosím odpusť mi to…já jsem takovej idiot..MILUJU TĚ.." když tohle dopověděl skoro jsem už plavala v slzách… "Tome já tě taky miluju, ale nemůžu jen tak zapomenout na to co se stalo…a s tím Billem…už je mi to vlastně jedno…s Andy jsme to ukončili…sice ve zlém, ale jinak to nešlo..myslím, že raději skončím i s tebou..nechci tě dál trápit a sebe taky ne.."odpověděla jsem a plakala dál….
"Tak nás netrap…neopouštěj mě….Petro já tě miluju prosím neděj mi to…prosím…" zoufale mi tohle stále opakoval…
"Vidíš? Tom Kaulitz o něco prosí…a dokonce o lásku..jak je tohle možné? Ne, musíš být tím starým Tomem a proto to skončíme….mám tě ráda a navždy ve mně zůstane obrovská vzpomínka…ale nic víc…ukončením tohoto telefonátu se staneš jen vzpomínkou….ale MILUJU TĚ a mrzí mě že ti to říkám teď a takhle…" dořekla jsem a položila znovu telefon…
Tak byl konec…udělala jsem tenkrát možná chybu, ale nelituji toho…nikdy…
Dny letěly a najednou přišel podzim….

Vzpomínka II.

17. října 2006 v 12:55 | simone
A našla jsem tam papírek, který jsem s neuvěřitelnou zvědavostí začala rozbalovat. "Krásná neznámá, sejdeme se i s tvojí kamarádkou po koncertě v hotelu Kamw, číslo pokoje je 123. Bill" když jsem si tuto zprávu přečetla nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Nechápala jsem proč? A také jak mohl vědět, že zrovna Andy je moje kamarádka. Ale Andy si všimla, že jsem se zasekla a začala se divit.. "Prosim tě…Co je ..vypadáš jak kdyby tě Tom požádal o ruku." a začala se smát. "No něco dost podobnýho.." mumlala jsem si sama pro sebe, ale asi ne tak tiše jak bych chtěla. "Co si to řekla?..Co..co..ahh." začala se divit. "Koukni se." podala jsem jí papírek a ona si ho se zájmem začala číst. "To není možné, co budeme dělat. Tamhle na nás čeká táta a my nemůžeme zůstat tady." začala smutně vysvětlovat. "No já nevím, ale třeba je to jen hra a nic to neznamená, ale co když je to doopravdy!" zamyslela jsem se a stále si neuvědomovala co právě držím v ruce. "Tak počkej.." řekla mi s jiskrou v očích Andy a odešla za tátou.
"Co…co si mu řekla?" vyjeveně na ni koukám. "No..tak trochu jsem podváděla…" šibalsky se usměje a pokračuje: "Řekla jsem, že ještě čekáme na autogramiádu a ať jde klidně někam na hotel zatím co mi tady ještě tak hodinku budeme." když tohle vyslovila skočila jsem jí okolo krku a celá šťastná jsem jí líbla na líčko. "Ty si moje zlatíško, milášek, koťátko…." Začala jsem na ní chrlit ty nejsladší přirovnání. "Tak jo, ale pojď." vrátila mě zase zpět na zem a táhla mě za ruku neznámo kam. Došli jsme až k údajnému hotel Kamw. Bylo to asi dva bloky od haly, ale nechápala jsem, že se tady Andrea tak vyzná. "Ukaž, jaký je to číslo?" zeptala se. "123.." rychle jsem odvětila, ale to už jsme stáli ve výtahu a jeli nahoru. "Já mám strach.." řekla jsem nervózně, ale Andrea vypadala relativně v klidu. "Ty se nebojíš, co budou na nás říkat…a vůbec co to děláme?." zamyslela jsem se nahlas. "Ale nevyšiluj a buď v klidu…já se fakt nebojím, jsou to lidi jako my!" řekla rozhodně, ale já jsem nevěřila vlastním uším. "Co tohle mi říká šílená fanynka Tokio Hotel, při cestě do jejich hotelového pokoje?" začala jsem do ní rejpat, ale ona se nenechala. "Hele tak nemel a vystupuj, ty cvoku…" a šibalsky se na mě usmála.
Tohle jsem na ní milovala, dokázala se držet v klidu, i když nic okolo nás klidné nebylo.
"Tak pokoj 123.." řekla s úlevou Andy, když jsme vystoupili z výtahu. A mě se začala třást kolena ještě víc. Chtěla jsem tam odsuď utéct, ale nebyla jsem schopna jediného kroku. "Ťuky ťuk.." Andy rozhodně a s odvahou zaťukala. Když se asi po pěti minutách nic nedělo zkusila to znovu, ale já jsem řekla: "Nech to být, hele tak jsou to jen namyšlené celebrity a my jim nejsme moc dobré." A hodila jsem na ni smutný očka. Ale v tu ránu se rozlétly dveře a z nich vyskočil Tom. "Jejda čau …hmm my se známe…" díval se svýma nádhernýma očima a já jsem naprosto roztávala. "No..ehm.." nevěděla jsem při pohledu na něj co říct, ale Andy to zachránila. "No víš my jsme přišli za Billem. Dal nám tohle a tak jsme tu." řekla s naprostým přesvědčením(samo, že anglicky) a já jsem jen stála a koukala jsem jak tele. "Jo tak to jste vy…jo a ty jsi Petra, že jo…si zpívala s bráchou.." a sjel mě jedním pohledem od shora až dolu. "Jo to jsme my…tak pustíš nás?" konečně jsem taky něco řekla a tázavě jsem se na něj podívala. "Jo tak pojďte, ale je tu bordel.." a začal se smát..Říkala jsem si bordel, no tak to nevadí, ale to co jsem viděla….BĚZ A HRŮZA XD… "Tak jo kočky tady si sedněte a já vám sem pošlu Billa." řekl a někam odešel. Já jsem tomu nemohla stále uvěřit a jen jsem pokukovala po luxusním pokoji, ale pěkně zaneřáděném pokoji. Nic ve zlém jsou to kluci, ale tak to je trochu moc, že se tu po zemi válí trika, řekla bych, že Billova trika a taky různé doplňky. Sama se divím, že si to nechá Bill líbit, když se všude píše jak nesnáší špínu a bordel. "Tak jo…. holky jsem se bál, že nepřijdete…" vyšel Bill z vedlejšího pokoje a začal nás vítat. "No jo našla jsem to trochu pozdě.." snažila jsem se zakrýt svůj "skvělý" orientační smysl. "Tohle je moje nejlepší kamarádka Andy.." začala jsem jí představovat (samozřejmě, že v angličtině, německy neumím ani píp..xD) "Těší mě…Bill.." a všichni jsme se rozesmáli. "A jak se vám líbil koncert…" začal povídat a tak jsme se zakecali až ta hodina co jsme měli utekla jako voda. "My už ale budeme muset…nás čeká táta a pak jedeme zpět k nám…" řekla smutně Andy. "A kam k vám?" zeptal se zvědavě, "No do Čech, respektive do Opavy." dodala jsem. "Vy jste tak zdaleka? A to jste sem jeli jen kvůli nám? Tak to tady ale musíte zůstat na noční párty Toma a Georga…" začal nás přemlouvat. Ale my jsme věděli, že tohle nám Andrein taťka nikdy nedovolí. "Ale to fakt nejde, tak snad jindy…" řekla Andy, i když moc dobře věděla, že žádné jindy ani být nemůže. "Ne tak já si s ním promluvím." řekl šibalsky Bill. "Ale my to myslíme vážně Bille…to nejde tak se mějte a pozdravuj Tom."řekla jsem hodně smutným tónem a odcházela jsem. Ale moje zlato vytáhlo mobil a začala vyťukávat nějaké číslo. "Jé ahoj,,,,prosím tě my jsme tu potkali jednu supa kamarádku …no tenkrát z těch prázdnin…jo jo to je ona Alice..no tak bych se chtěla zeptat jestli nemůžeme přijet až zítra..myslím, že kolem dvanáctý budeme doma..jo pojedeme autobusem jako tenkrát…já to už znám a Peťku ohlídám.." začala tam vykládat česky a Bill jen valil oči a já s ním, protože vím, že je Andinka schopná všeho, ale tohle bylo už i na ni moc velké.
Kdybych věděla kam to dál povede, tak bych ji nikdy nenechala udělat takovou věc jakou udělala, ale v tu chvíli jsem jí šíleně milovala…..
"Ale tak jo, ale žádný kraviny a zítra ať jste tu včas, máma se vrátí o druhé tak ať neví, že jsem vás tam nechal…takže zítra a mějte se..pa" odpověděl na dlouhý dotaz taťka Andy… "Jooooooo…" začala tam po pokoji skákat jak smyslů zbavená. A já jsem byla šťastná taky jen chudinka Billík nevěděl o co kráčí, ale asi mu to při pohledu na naše rozzářené tvářičky došlo a řekl: "Takže jdete s náma na tu párty?" a s očekáváním se na nás podíval… "To je snad jasný ,,," vyjekla jsem a všichni jsme se smáli. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem v pokoji kluků z Tokio Hotel a navíc, že mám tu šanci s nimi jít na V.I.P. párty.
"Tak ale kde je zbytek…" řekla jsem nesměle, protože já jsem tu byla hlavně kvůli Tomovi, i když Bill je taky kus, ale ten se líbí Andince. "Kluci už tam budou, ale to že jdete se mnou je asi překvapí." Řekl a otočil se…Nechápala jsem "A to jako proč?" začala jsem se v tom vyptávání vyžívat, protože jsem věděla, že tím ženu Billa do úzkých. Ale tak už ho nebudu trápit. "Tak fajn a kde to je?" zeptali jsme se po chvíli obě. Bill se jen otočil a my jsme se museli začít smát. "Je to asi dva bloky odsuď." Ale koutky mu cukaly také.
Celou cestu jsem se těšila, stejně jako Andy, co se bude dál dít. Zatím se to vyvíjelo slibně, ale my jsme v žádný zázrak nevěřili. Dost velký zázrak pro nás bylo to, že jsme se našli a to, že jsme vůbec tady….
"Jsme na místě…" oznámil Billík, když jsme zastavili před obrovským domem, ve kterém to jen žilo. Dostala jsem náhlý strach "Co když tam nebudu mít co dělat? Co když to bude jako noční můra..co když…" říkala jsem si pro sebe a napadali mě stále nové důvody pro útěk odsuď, ale viděla jsem jak je Andrea šťastná v přítomnosti Billa, tak jsem nechtěla kazit její nejšťastnější den v životěJ. "Tak holky, tamhle jsou kluci…takže vás představím.." řekl odhodlaně když jsme k nim došli. "Tohle je Petra a Andy.." a ukázal při pohledu na kluky na nás. "A tohle je Tom, Georg a Gustav.." "Těší mě…" řekla jsem a hodila jsem očkem po Tomovi. "Mě taky.." dodala Andy. A začala debata…
Tak moc jsme se bavili, až nám ani nepřišlo, že děláme něco špatně…
"A odkud, že to jste?…a jak jste se sem vlastně…" nestihl doříct na mě otázku Tom, protože mě odtáhl Gustav na taneční parket. Ploužili jsme tam asi půl hodiny, ale to už to Tomovi lezlo na nervy tak nás od sebe odtrhl se slovy: "Nechceš mi jí půjčit?" a ani nečekal na odpověď a už se ke mně hrnul. "Hele, proč si ho tak vyhnal…" zeptala jsem se, namáčknutá na Toma. "Už tě měl dlouho…a já jsem tě chtěl taky pro sebe." A tak krásně se usmál, že bych teď udělala cokoli, co by mi jen nakázal.
Mezitím co já jsem ploužila s Gustavem a pak s Tomem, se začala nějak Andy nebezpečně přibližovat k Billovi, ale bylo vidět, že mu to není nepříjemné. Právě naopak, jevil až velký zájem o její blízkost. A Georg s Gustavem?…Ti si našli nějaké holčiny u baru, konec konců jako vždy.
"Tome, hele co to děláš?" optám se ho, když mu ruce při dalším songu padnou na moje pozadí. "Vadí ti to?…" ani nečekal na odpověď a políbil mě. Jen krátce, ale já jsem cítila takové napětí, když se naše rty setkaly. "Tome, já tě skoro neznám…a …" nestačila jsem to doříct a Tom mi skočil do řeči. "To snad neva ne…mě je dobře s tebou a tobě se mnou…" řekl sebevědomě. "Ten si teda věří." Řekla jsem si pro sebe a uchychtla jsem se.
Tak jsme protancovali a propili celou noc. Kde skončila Andy to ani nevím, jediné co si pamatuji jsou Tomovy ruce všude na mém těle a taky to, že se Andy někam vydala s Billem. Jak jsme se vlastně dostali zpět na hotel, to taky nemám ani tušení, ale vím, že mě donesl do pokoje Tom. Já jsem se zase rozjela. Kdyby mě viděla máma.
26.7 2006 (asi 09.00am,ale nevidím na hodinyJ )
Tahle párty se teda vydařila. Nikdy jsem si nemyslela, že se mi tohle stane, ale to by asi říkal každý na mém místě. Je to zvláštní, ale já ležím v posteli vedle Toma Kaulitze a mám naprosté okno co jsme včera vlastně spolu dělali. "Ahoj zlato…" usměji se na něho, když konečně otevře ty jeho nádherné oči. "Ahojík lásko, jak ti je.." a vykouzlil ten nejsladší úsměv. "No to nevím, teď dobře, ale jak mi bude až vstanu to netuším.." a šibalsky se usměji. "Tak nevstávej.." začneme se líbat a nevnímáme okolí. Všechno je neuvěřitelné, ale mě z tohoto okamžiku vytrhne myšlenka na mého miláčka. "Nevíš kde je Andy?" zeptám se trochu vylekaně. "No já bych řek, že ať je kdekoli tak je o ní dobře postaráno.." a chtěl mě znovu políbit, ale já jsem ucukla. "Co je to s tebou?" koukal na mě. "No já…ale nic jenom se o ni bojím …včera tak rychle zmizela.." a udělám na něj omluvné psí oči. "Dobře tak se po nich půjdeme podívat." řekl a už mě táhnul za ruku ven z postele, ale mě se zamotala hlava a musela jsem si sednout na zem. "Co se stalo?…jejda ty si to včera asi přehnala, že?" a výsměšně se na mě uculil. "No jo no, a co s tím jako mám dělat. Já nevím kdo to do mě furt lil!" vrátila jsem mu jeho úsměv. Tak jsem se zvedla a pomalu jsme došli do kuchyně, ale tam nikdo nebyl. V obýváku jsme narazili na spící dvojici- Gustav a Georg.
Musela jsem vypísknout smíchem, jinak to prostě nešlo, kdyby jste je tenkrát viděli. Ten obrázek mám stále v hlavě…
"Tome, ale kde jsou????" ale než mi stačil odpovědět zadívala jsem se na koupelnu a šla jsem jako tělo bez duše k ní. Otevřela jsem dveře a tam….Tam se mi klidně povaluje ve vaně Andy s Billem. "Ahojík…" řekla mi pohotově a já jsem stála jak opařená. "A..a..ahoj..hmm co to má jako znamenat???," zeptala jsem se udiveně, ale stejně mi to bylo jasné. "No co bys asi řekla…" oznámil mi ironicky Bill. (Musím říct, že jsem si myslela, že je příjemnější, ale opak je pravdou…Docela mi přišel v některých chvílích dosti namyšlený a egoistický, takže to co o sobě říká je zřejmě pravda, ale alespoň je upřímný). "No tak já vás nebudu rušit…" otočila jsem se na podpatku a to doslova až jsem se uhodila o dveře a oba nahlas vyprskli smíchy. Tak a už jsem toho měla dost, já tady o ní mám strach a ona se mi bude ještě vysmívat. Tak to teda ne. "Miláčku pojď sem, prosím.." zavolala jsem na Toma a Andy a Bill na mě koukali jak něco asi nevěděli, že jsem volala na Tomíka. "Co se…" nedořekl a začal se smát. "Hej brácha tak to už trochu přeháníš ne….takhle rychle?" a začal se znova smát. Já jsem viděla jak je to Andy nepříjemné, tak jsem chytla Toma okolo pasu a už jsem ho táhla pryč a při tom jsem se ještě na ty dva podívala takových povrchním pohledem. Nikdy jsem nevěřila, že se takhle na někoho kouknu, ale tady to jinak nešlo.
Myslím, že ten pohled hlavně směřoval na Billa, ale já jsem ho pak nedokázala pozměnit, tak jsem se takhle podívala i na Andreu. Nějak jsem se tam necítila dobře, ale do té doby než…..jsem nechápala proč.
"Teda co to mělo znamenat…" řekl Bill, když už jsme s Tomem odkráčeli. "No co , jen blbnou. Jako my." odpověděla pohotově Andy. "Ale já myslel ten pohled a hloupé narážky..no co nebudeme to řešit ne?" a začal vášnivě Andreu líbat.
"Tome, prosím pojď za mnou.." řekla jsem prosebně a lehla jsem si na postel. Tom hned přiklusal a lehl si vedle mě. Začala jsem ho velice vášnivě líbat a on nic nenamítal. Ani nevím proč jsem se tak začala chovat, nikdy jsem nic takového nedělala. Hned tak na potkání…ale to mě teď vůbec netrápilo. Asi jsem se chtěla pomstít za tu koupelnu, ale vždyť mi skoro nic neudělali? Ale udělali ! Hádala jsem se sama se sebou, když jsem líbala Toma. Abych řekla pravdu ani nevím, jestli k němu něco cítím, ale to jsem taky neřešila. Mezitím z koupelny vyšly naše hrdličky a to oba už oblečení. My jsme měli otevřené dveře a nějak jsme to neřešili, že na nás ti dva čumí. "A jako ty mi něco příště říkej!" zařval Bill na Tomův účet. Jen jsem se zvedla a kopla jsem do dveří, pak jsem znovu skočila k Tomovi, ale hlavou mi zněla ta věta: " Ty mi příště něco říkej….." a stále dokola, ale bylo na tom něco divného. Ano to jeho příště. Jaké příště, vždyť chodí s Andy, ne? Ptala jsem se sama sebe. Proč tedy myslí na příště?
Po nějaké době jsme vyšli z pokoje, ( ale nic se nedělo, jen jsme se tam líbali a mazlili, ale nic víc).
26.7 2006 (kolem 11.00am )
"Asi bychom měli vyrazit, nemyslíš?" zeptala jsem se Andy po dlouhé době mlčení. "No asi jo, ale vůbec se mi nechce, protože Bil je…." a začala o něm básnit. Byla jsem ráda, že zase mluví jako kamarádka, ale ty řeči o Billovi mě opravdu nebavili. Teď už jsem nechápala co jsem na něm předtím viděla. Myslela jsem si, že je dokonalý. Ano to je, ale deBILL. Tak jsem tak poslouchala co všechno se mezi nimi nestalo. "Tak ale už dost nebo nestihneme ten busík a budeme mít problémy!" řekla jsem rázně a odešla jsem do pokoje. Tam seděl Tom a koukal na mě smutnýma očima. Sedla jsem si k němu a zeptala jsem se ho co se děje. "Já nechci aby si odjela….mám tě asi rád!" vyhrkl na mě a já jsem byla celkem zaskočená počítala jsem jen s nevinným flirtíkem, ale tohle?.. "No víš…my ale musíme odjet, vždyť nejsme odsud. A Andreini rodiče by o nás měli strach, ale já tě mám taky ráda." A přátelsky jsem ho objala, ale měla jsem pocit, jako bych neříkala pravdu. Tom byl sice velmi milý, hezký, hodný, prostě super kluk, ale já jsem k němu necítila o nic víc než ke svému dobrému příteli. Možná byla chyba se s ním líbat a skoro s ním i spát, ale nemohla jsem se udržet, ta touha byla asi silnější než já.
Zvedla jsem se a začala jsem si balit těch pár věcí co jsem tam měla. Tom mě chytili ze zadu za pas a začal mě líbat na krk. To se mi ovšem začalo líbit, tak jsem se otočila a začala jsem se s ním líbat. Ale co se nestalo, nějak nás to ovládlo a my jsme se spolu vyspali. " NE NE NE….TO JSEM NEMĚLA DĚLAT!!!" řekla jsem si naštvaně, když bylo po všem. Pomalu a zmateně jsem vstala od spícího Toma a šla jsem se vysprchovat a obléci. V druhém pokoji byla zamčená Andy s Billem, asi se taky loučili, jen doufám, že ne tak jako my. Andrea by pak z toho byla zničená, vždy't se už nikdy neuvidíme. Nejsem ten typ na doufání, a tak si připouštím tu možná krutou realitu.
Proč jsme to jen dělali…do tohoto pekla jsme neměli nikdy vkročit, bylo by to lepší. Nikdy jsem neměla tohle dovolit. Proč jsem nezahodila ten papírek!
26.7 2006 (11,55am)
Stojíme na nádraží a já jsem tam ruku v ruce s Tomem ani nevím proč. Vedle nás stojí Bill a Andy. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se Bill kouká po ostatních holkách. Přiběhlo tam i pár fanynek, když jim Tom dával autogram a já jsem viděla to jejich štěstí, které měli v očích, viděla jsem sama sebe, když mě Bill vytáhl na podium.
"Tady máš moje číslo, můžeš zavolat nebo napsat. Kdykoli." Řekl mi Tom a já jsem dala své číslo zase jemu. Něco podobného proběhlo i mezi Andy a Billem. "Budete nám chybět!" křičela Andy ještě z autobusu. Ale já jsem na tom byla jinak. Sice mi Tom asi bude chybět, je to fajn kluk, ale Bill? Ten mi určitě chybět nebude. Jak tak přemýšlím, tak jsem si ani pořádně nepopovídali.
Ještě jednou zamávám a už si sedám na sedadlo. Cesta není moc dlouhá asi dvě hodiny, možná méně, ale stejně jsem si musela dát do uší svůj mp3 přehrávač, protože Andrea pořád mluvila o tom co zažila za ty dva dny a jak na to nikdy nezapomene. Já jsem to nemohla vydržet a pomalu jsem začala pochybovat, jestli tohle je člověk, kterého jsem tak milovala a to ještě před dvěma dny, ba dokonce před několika hodinami. Je to tak zvláštní, ale mám pocit jako bychom se odcizili a to jen kvůli jednomu "neurčitému" člověku.
Po zdlouhavé cestě jsme konečně "doma". Andrein táta pro nás dojel a nemohl si nevšimnout jak moc Andy září a naopak jak já jsem moc smutná a zmatená.
Dny plynuly a my jsme se zase stávali těmi kamarádkami, jako před tím. Jsou to už tři týdny, co jsme byli na jejich koncertu a oni jsou někde v Německu a tam mají spousty koncertů.

Vzpomínka I.

1. října 2006 v 12:39 | simone
Píše se rok 2056. Je to už půl století kdy začal tenhle příběh, ale já stále cítím to napětí a vzrušení z našeho poznávání. Stalo se to přesně 10. března 2006. Tento rok sám o sobě přinesl do mého života spoustu pozitivních, ale i negativních věcí…
10.3. 2006 (asi 2.00 am)
Stále nemohu usnout. Moje smysly zachvátil internet. Sedím u počítače bez přestání skoro osm hodin a únavu potlačuji horkou kávou. Včera tomu nebylo jinak, navzdory škole stále čtu, studuji a zkoumám v ČR novou skupinu Tokio Hotel. Nevnímám okolí, jen se snažím pobrat co nejvíce informací o těchto mladících. Právě si prohlížím jeden blog, který je považován za ten nejdotaženější, který v České Republice o T.H. jak jim mnozí říkají je. Projíždím si komentáře, abych se dozvěděla názory ostatních, když tu najednou mě zaujme jeden. "Jestli chce někdo písně Tokiáčků, tak mi prosím písněte na mail..Andy" Sama jsem znala pouze jednu píseň tak jsem se rozhodla ve svém neúnavném blouznění napsat e-mail. "Ahojík jsem Petra a chtěla jsem se zeptat jestli bys mi prosím nějakou tu písničku neposlala. Děkuju." a klikla jsem na tlačítko odeslat. Sama nevím proč mě tato skupina zaujala, snad to bylo tajemným Billem, či vtíravou melodií skladby Durch den monsun? Kdo ví, ale jsem si jistá, že tato chvíle mi změnila celý život…
Ani nevím jak se to stalo, ale po odeslání zprávy jsem se cítila unavená jako nikdy předtím. Šla jsem si tedy lehnout.
10.3. 2006 (10,30am)
Bylo dopoledne a já se probudila do deštivého dne. Všude kolem mě bylo šero a já jsem měla stejnou náladu, jako mělo nebe barvu - temně černou. Z mého nešťastného rána mě probudila až odpověď na můj 'ranní e-mail´. Napsala mi Andy, poslala mi další písničky od Tokio Hotel a já je se zájmem začala poslouchat. "schrei! - bist du du selbst bist, schrei! - und wenn es das letzte ist…." křičí mi z počítače, ale já v tom cítím jakousi touhu a vášeň něco dokázat. Ihned na tuto zprávuodpovídám, protože Andy neposlala jen písně, ale asi má stejný zájem jako já poznat blíže nějakého další fanouška. Ptá se na koncert v Polsku, který se má konat 25.7. v Krakově. Z mého nočního putování mi něco takového uvízlo v paměti, ale nějak jsem nad účastí na tomto koncertě nepřemýšlela. Celý den jsem strávila jak jinak než za monitorem. Rozpovídali jsme se na téma Tokio Hotel, ale již po pár hodinách dalšího vyprávění, jsme si našli i další témata. Nenudili jsme se, jinak bychom také neseděli celý den u pc. Nevím proč a dodnes si to nedokážu vysvětlit, ale tento človíček mě zaujal aniž bych věděla odkud je nebo jak vypadá..Popravdě bylo mi to jedno, byla jsem ráda, že své pocity můžu projevovat a ventilovat. Tímto dnem vše začalo…
Jak jsem psala je to už padesát let, ale já si stále pamatuji každé slovo, které jsme si napsali ten první den. Kdybych věděla co se stane v blízké budoucnosti, nikdy bych do toho pekla nešla…
17.3. 2006 ( kolem 11,30.pm)
Je to skoro týden a já jsem si našla novou kamarádku a troufám si říct, že životní. Hned v neděli, což bylo pouhé dva dny po našem seznámení, mi nabídla, abych s ní jela na ten plánovaný koncert. Já jsem samo sebou přijala, ale neměla jsem kde spát. To však nebyl žádný problém, zjistila jsem totiž, že Andrea je z Opavy a velmi ráda mě u sebe nechá přespat a nejen to. Skamarádili jsme se natolik, že jsme si dokonce naplánovali společné prázdniny u ní a záhy pak u nás v Plzni. Jsem totiž z Plzně. Dále jsem se dozvěděla, že je jí 14 let jako mě, ale s jedním rozdílem, Andy chodí do 9.třídy a brzo jí bude 15 let. Ani nás nenapadlo si poslat fota, jelikož na to nebyl mezi našimi zasněnými konverzacemi čas. Myslím, že jsme to ani nepotřebovali…
Poprvé v životě zažívám něco jako je 'láska přes internet'. Je to velice zvláštní a myslím, že za svůj krátký čtrnáctiletý život jsem tohle nepoznala. Mám a měla jsem hodně přátel a kamarádů, ale polovina mě zklamala nebo jsme přišli do jiné školy a pak jsme se už neudrželi v kontaktu…Celý den přemýšlím nad tím co mě vlastně k Tokio Hotel přivedlo, ale nějak na to nemohu přijít. Pak si uvědomím, že je to jedno, protože díky nim jsem našla svoje sluníčko.
Ano sluníčko. Andrea byla velmi usmívavý člověk a hlavně její přítomnost velice hřála u srdce. Od našeho shledání ubíhali dny a byl jeden zlomový den, kdy…
13.4. 2006
Ten den jsem se rozhodla poslat Andince svojí fotku. Nevím co mě k tomu přivedlo, ale asi to, že když už někoho máte hodně rádi a on vás, tak chcete, aby o vás věděl vše a naopak vy chcete vědět vše o něm. Tak jsem ji tedy odeslala…Ohlas na ní byl velmi pozitivní a já jsem z toho byla šťastná..ale za tu krátkou dobu, co jsem čekala,než si to prohlédne, jsem se zpotila jak při horečce a absolutně mě to vykolejilo. Asi je to obavami, které má, ale každý. Byly však zbytečné, protože my jsme už dávno věděli, že na vzhledu nezáleží, ale na duši, srdci a charakteru člověka. Může být člověk krásný, ale zároveň sobecký, zlý a nechápavý. Ale někdy vidíte člověka nad kterým každý jen opovrhuje kvůli jeho vzhledu..Proč? Je to zbytečné, protože nesmíme lidi posuzovat podle vzhledu, ale podle toho co se skrývá uvnitř.
Čas utíkal rychle, ale každý den strávený s mým Andílkem byl plný pohody a neobyčejného kouzla. Míjely měsíce až se nakonec přiblížil konec června a my jsme se měli poprvé potkat. Je to tak dávno, ale já si stále pamatuji tu čtyřhodinovou cestu plnou nervozity a napětí. Cítila jsem se jako bych měla mít své poprvé. Náš první den…
22.7. 2006
"Tak a je to tady!" říkám si před zrcadlem, když už jsem oblečená a připravená na tu dlouhou cestu za svojí druhou půlkou srdce a duše. Nasedla jsem do bílého Renaulta, kterým mě odvezl můj táta až do Opavy. První hodinu cesty jsem byla tak nervózní, až jsem z toho usnula. Tatínek mě probudil až před krásným domem. A před ním…A před ním stála přesně taková jakou jsem si ji vysnila. Ne! Mnohem hezčí a příjemnější. Byla jsem tak nervózní a překvapená, že po dlouhých pěti měsících jsem konečně s ní. S mojí Andrejkou. Všechno to, co jsme si psali a říkali po telefonu, jí teď můžu říct do očí. Do těch krásných, modrých očí, které v sobě mají tu tajemnou jiskru. Místo ahoj jsem se zmohla jen na slzy v očích a myslím, že Andy na tom byla stejně. Pak následovalo dlouhé objetí, srdečné a takové jaké jsme si vždy jen představovali, když jsme se cítili špatně a chtěli jsme být spolu. "Ahoj.." dokázala jsem říci, konečně .. "Ahojky.." odpoví s úsměvem na tváři. Taťka se šel domluvit s jejími rodiči na určitých podmínkách. A já jsem následovala Andinku do jejího a teď našeho pokoje. Kolikrát jsem si představovala jak to u nich bude vypadat, ale skutečnost byla jiná, hezčí, příjemnější a milejší.
Brzo jsme se měli vydat společně s její sestřenicí Kajkou na koncert do Krakova. Celé tři dny jsme se pořádně nevyspali, protože jsme měli pořád co probírat, dokonce i v noci.
Koncert se blížil a my nevěděli co se stane..
25.7. 2006 (7.00 am.)
"Tak a je to tady…." říkám si stejně jako, když jsem jela sem. Teda vstát z postele mě stálo značnou dávku přemlouvání, ale nakonec jsem vstala. Moje sluníčko Andrejka taky. Prostě jsme se nemohli dočkat dvou hodin, kdy jsme vyjížděli. Celý den jsme se připravovali, diskutovali o tom co na sebe a co napsat na lístek k plyšáčkům, které jim chceme hodit na podium, tedy jestli tam dohodíme ze zadních řad. Smířili jsme se s tím, že se asi nikam dopředu nedostaneme, ale nám stačila přítomnost v hale kde byli naši miláčci. Já jsem si od začátku zamilovala Billa, ale časem jsem přišla na to, že jeho tajemná image mě přestává bavit a začal se mi líbit sladký a šibalský Tom, ale moje sluníčko bylo stále věrné tomu svému - Billovi.
Den se krátil a nastala ta osudová hodina….
25.7. 2006 (kolem 1.30pm)
Celé nedočkavé jsme nastoupili do auta Andreina taťky a odjížděli jsme směr Krakov. Byla jsem vzrušením bez sebe a stále si opakovala.. "Jestli tohle není skutečnost, tak se už nechci probudit…" A Andy byla také celá bez sebe, když si někoho zamilujete a pak máte tu šanci ho konečně po půl roku vidět na živo, tak se vám rapidně zvedne hladina adrenalinu, ale snažili jsme se udržovat vzájemně v klidu. Nechtěli jsme vypadat jako ty hysterické fanynky co se rozbrečí jen, když se na ně podívá letmo Bill.
Čekání nám připadalo věčné. Před halou jsme stáli bez mála asi tři hodiny, ale za tu dobu jsme si uvědomili ještě víc, že nejen nás to pojí s Tokio Hotel, ale i my jsme si bližší, když vyčkáváme společně.
7.00pm
Konečně…Nějací chlápci nám prohlédli tašky a museli jsme před halou nechat láhve, pilníky, sponky a další ostré předměty. Jediné co bylo povoleno byly fotoaparáty, mobilní telefony a kamery. Ale my jsme ani jedno z toho raději neměli. Myslím, že by to stejně bylo zbytečné, protože jakmile na podium přišly naše lásky, byli jsme jako v transu. V okamžik kdy se otevřela brána do haly, se spustil nemilosrdný boj o nejlepší místa. Nám se stalo něco neuvěřitelného. Dostali jsme se do první řady, spíše k prostředku a to ani nevíme jak. Asi se ty hodiny, které jsme před halou našlapali hodily. Než jsme si to uvědomili přispěchali na podium kluci. Nejdříve Gustav, Georg za ním Tom a nakonec božský Bill. Při jeho příchodu do haly jsem málem přišla o bubínky, ale bylo mi to jedno. Byla jsem se svými dvěma láskami, s Andreou a Tomem.
Nikdy nezapomenu na ty pocity, které jsem během toho šílenství zažívala.
Koncert, který nám změnil život, probíhal naprosto super a my jsme se dokonale bavili. V té euforii jsme ani necítili, že nám někdo šlape na nohy, ani to, že nám "lámou" žebra o železné zábrany, které byly před podiem, ale i přes ně jsme si na Billa mohli sáhnout.
"On mi podal ruku…." ječela tam na mě Andy šťastným hláskem. Sice mi Bill už neříkal tolik jako dřív, ale byla jsem ráda za Andy. Jsem šťastná, když je ona šťastná.
A to ona opravdu byla. Ale za pár hodin se změní vše…
"Schrei….." hystericky vykřikovali fanynky společně s Billem. Já jsem byla celá vedle z toho jak byl Tom zabraný v kytaře a jak se naprosto utápěl ve svém světě hudby, stejně jako já v jeho očích, když jsem seděla doma u počítače. Teď jsem jim byla blíž než kdy předtím, ale stejně jsem se cítila naprosto bezmocně. Myslela jsem, že písnička už končí, ale mýlila jsem se. Bill chtěl vyzvat na podium jednu dívku z davu, aby s ním zpívala refrén. Jelikož jsem netušila co se děje, stále jsem tam jak opařená a hleděla jsem dopředu. Ostatní, včetně Andy, skákali a vykřikovali na Billa, aby si je vybral. Ale osud to chtěl jinak a Bill sestoupil z podia dolu a ukázal na mě. Já nevěděla co se děje a hlavně co se po mě chce. "Peťo on si vybral tebe, tak jdi….." vzrušeně na mě pokřikovala Andy. Jeden člen ochranky mě přetáhl pře zábrany a mě dělil od mého snu jediný schod. Bill mi ochotně pomohl nahoru a zeptal se mě na něco, ale já jsem mu zaprvé nerozuměla kvůli hluku fanoušků a zadruhé kvůli tomu, že neumím německy ani ťuk. Jen jsem mu do ucha nesměle špitla, že mluvím anglicky a on trochu zpanikařil, ale nakonec jsme se domluvili a začali jsme zpívat.( Musím říct, že i když neumím německy nic, tak jejich texty znám nazpaměť.) Docela nám to šlo, ale teď už byl vážně konec a já jsem musela zase zpět, ale ještě předtím jsem dostala pusu na líčko od Billa i Toma a pak jsem se vrátila za svojí láskou.
Koncert pokračoval dalšími asi třemi písničkami a pak už kluci zmizeli za obrovského aplausu. Všichni vyšli z haly a čekali na to zda bude autogramiáda nebo ne. I přes veliké očekávání autogramiáda nebyla a my jsme se připravovali na odchod. Když mi zrovna říkala Andy jaké měla pocity ucítila jsem ve své zadní kapse cosi neznámého. Sáhla jsem tam a ….
Tu věc jsem nikdy neměla objevit…ale nedalo se nic dělat, bylo moc pozdě…
 
 

Reklama